cs | en

Vyhledávání

mail-ico.pngtwitter-ico.pngfacebook-ico.png


Orientální ústav  › Kontakty  › Výzkumní pracovníci  › publikace  › Liscak

Vladimír Liščák, Taiwan – ukázka (s. 44-51)

Taiwan

 

Stát rodiny Chengů
 
 

Protičchingský odboj

 
Mandžuská invaze    Během nizozemského panství na Taiwanu byla Mingská dynastie v Číně ohrožována expandující mocí Mandžuů. V roce 1636 si Mandžuové podrobili Koreu, změnili si dynastické jméno státu z Pozdní Ťin na Velká Čching a hrozili, že nahradí Mingy jako vládce Číny. V roce 1628 si poslední mingský císař S’-cung (vládl 1627–1644) zajistil pomoc již zmíněného Cheng Chih-lunga (1604–1661), náčelníka pirátů operujícího ze základny na Taiwanu, aby mu pomohl obnovit moc.
Cheng Chih-lung je zajímavá postava čínských (a taiwanských) dějin. Jeho osud silně připomíná kariéru sira Francise Drakea (1543–1596), anglického piráta, mořeplavce a nakonec viceadmirála anglického loďstva, který se ve službách anglické královny podílel na zničení španělského loďstva. Stejně tak tento někdejší pirátský vůdce získal velkou moc ve službách mingských a dalších vládců.
Jako chlapec byl zaměstnán Evropany v portugalské osadě v Macau, kde byl pokřtěn a dostal jméno Nicholas Gaspard (Mikuláš Kašpar). Po odchodu z Macaa se přidal v pirátské tlupě, která olupovala nizozemské i čínské kupce. Právě v roce 1628 byl přemluven mingskou vládou, aby jí pomohl bránit pobřeží jak proti Holanďanům, tak i proti pirátům. Brzy získal velké bohatství a moc. Mezitím však uzavřel také smlouvu s Holanďany na obranu jejich lodí plujících v Taiwanské úžině.
Když byl sever Číny v roce 1644 dobyt Mandžuy a Mingská dynastie tak oficiálně (nikoli však fakticky) přestala existovat, Cheng Chih-lung dosadil Tchangského prince Ču Jü-ťiena ve Fu-ťienu v jižní Číně jako mingského císaře Lung-wua. V létě 1646, když čchingská armáda zaútočila na Fu-ťien, Cheng Chih-lung, který byl faktickým vládcem jihomingského režimu v této části, se vzdal. Tentokrát vstoupil do služeb čchingské vlády a opět získal tituly a vysoký úřad.
Cheng Cheng-kung   Cheng Chih-lung se oženil s Japonkou jménem Tagawa z pobřežního městečka Hirado v dnešní prefektuře Nagasaki. Tam se jim také v roce 1624 narodil syn, jemuž dali jméno Cheng Sen (Čeng Sen). Bylo mu sedm let, když s matkou a mladším bratrem přišel do jižního Fu-ťienu, místa předků jeho otce. Zde se mu dostalo klasického konfuciánského vzdělání a v roce 1644 vstoupil do Císařské akademie v Ťiang-ningu (dnešní Nanking).
Poté, co dynastie Ming v severní Číně padla a jeho otec začal sloužit jihomingskému režimu, přísahal věrnost dynastii Ming. Císař ho za to roku 1646 vyznamenal jednou z nejvyšší poct: dal mu příjmení císařské rodiny Ču a osobní jméno mu změnil na Čcheng-kung („ten který dosáhne zásluh“). Zde má původ jeho obecně používaný titul kuo-sing-jie, Pán císařského příjmení, které Holanďané zkomolili na Koxinga – pod tímto jménem také vešel do dějin. Zároveň ho učinil generálem svých vojsk a udělil mu titul Čung-siao po („Loajální a synovsky oddaný hrabě“). Později ho povýšil na Prince z Jen-pchingu.
Když mandžuská vojska vstoupila v roce 1646 do Fu-ťienu, jeho otec podlehl nabídce, aby sloužil nové Čchingské dynastii, a opustil mingský dvůr ve Fu-čou. To ho však nezachránilo. Když se Cheng-kung odmítl podřídit mandžuské moci, byl Cheng Chih-lung v roce 1655 zbaven všech hodností a nakonec roku 1661 popraven. Jakmile se Cheng Cheng-kung dozvěděl o uvěznění otce a sebevraždě matky znásilněné čchingskými vojáky, přísahal v Konfuciově chrámu, že obnoví dynastii Ming. Ihned také začal budovat pozemní a námořní síly, aby mohl svůj slib splnit.
Odboj v jižní Číně      V následujících 12 letech po pádu režimu ve Fu-ťienu Cheng Cheng-kung využil toho, že Mandžuové byli zaujati bojem se zbytky mingského režimu v jižní Číně, a díky svému značnému strategickému a organizačnímu talentu si vybudoval silnou pozici na pobřeží provincie Fu-ťien s centrem na ostrovech Amoy (Sia-men) a Quemoy (Kinmen, Ťin-men). I když tato oblast byla prakticky jeho osobním královstvím, nadále používal mingské panovnické tituly a uznával suzerenitu posledního mingského uchazeče o trůn, prince Kueje. Nadto vytrvale odmítal nabídky úřadů a moci ze strany Mandžuů.
V roce 1659 zahájil své nejambicióznější vojenské tažení, námořní expedici s více než stotisícovým vojskem směrem na sever k ústí řeky Jang-c’. Po počátečních úspěších, kdy silné mandžuské jednotky byly stále vázány v bojích na jihu, se mu podařilo probít až k branám Nankingu. Tam ho však chybná strategie a nevěnování pozornosti radám svých polních velitelů přivedly k zničující porážce.
Cheng Cheng-kung byl přinucen stáhnout se na svou původní základnu do Amoye, avšak na moři byl stále neporazitelný. Zhroucení mingského odporu v roce 1661 a čchingská nová politika násilného přesidlování pobřežního obyvatelstva do vnitrozemí ho dostaly do nebezpečného postavení. Za těchto okolností se rozhodl stáhnout z pevniny a hledat útočiště nejdříve na Peskadorách a poté na Taiwanu. I po smrti posledního jihomingského císaře Jung-liho (vládl 1646–1661) nadále ochraňoval toto mingské dynastické jméno a byl odhodlán „svrhnout Čching a obnovit Ming“ (fan Čching fu Ming) – a tato myšlenka ho neopustila ani po přestěhování na Taiwan.
 

Ovládnutí Taiwanu

 
Vytlačení Holanďanů           Když se snahy svrhnout mandžuskou vládu v Číně ukázaly jako marné, Cheng Cheng-kung nejprve ustoupil v roce 1661 na ostrovy Amoy a Quemoy u pobřeží provincie Fu-ťien. Brzy nato svěřil obranu ostrovů svému synovi Cheng Chingovi (Čeng Ťingovi, 1643–1681) a se 400 loďmi a 25 000 muži obsadil Peskadory. Tam se připravoval k zahájení útoku na Taiwan.
Čínští přistěhovalci na Taiwanu, jejichž nenávist vůči Holanďanům zesílila po Kue Huai-yitově povstání v roce 1652, Chengova vojska srdečně vítali. Cheng Cheng-kung se vyhnul pevnosti Fort Zeelandia na mořském pobřeží a zahájil útok na Fort Providentia, kde byla slabá obrana, a s nepatrnou námahou se jí zmocnil. Teprve poté Chengova vojska obklíčila Fort Zeelandia a přinutila Holanďany čekat na posily z Batavie. Avšak posily byly zpožděny a domorodé oddíly, které přišly na pomoc, byly rozprášeny. V únoru 1662 tedy Holanďané sjednali dohodu, na jejímž základě mohli evakuovat do Batavie. Tak skončila třicetiosmiletá nizozemská přítomnost na ostrově.
Upevňování vlády      Po obsazení pevnosti Fort Providentia Cheng Cheng-kung okamžitě přistoupil ke správní reformě. Nejdříve ostrov přejmenoval na Tungtu (Východní hlavní město), oblast kolem Fort Zeelandia byla přejmenována na Anping Chen (An-pching-čen) a Fort Providentia a okolí se stala prefekturou Chengtian Fu (Čcheng-tchien-fu). Celkem zřídil dvě prefektury – jednu na severu, druhou na jihu Taiwanu – a posádkové velitelství na ostrově Penghu v Peskadorách. Protože domorodci byli hlavní oporou Holanďanů proti čínským přistěhovalcům i v bojích s Chengem, vedl svá vojska do domorodých vesnic, aby demonstroval svou sílu. Čengova monarchie na Taiwanu působila jako vláda v exilu, jejímž konečným cílem bylo obnovit vládu Mingské dynastie v Číně.
 
Ujednání mezi Koxingou a nizozemskou vládou
podepsané v Zeelandii 1. února 1662
 
Ujednání vyhotovené a smluvené; na straně jedné Jeho Výsostí Panem TEIBINGH TSIANTE TEYSIANCON KOXIN, jenž obléhal pevnost Zeelandia na Formose od 1. května 1661 až do tohoto 1. dne měsíce února 1662;
a na straně druhé, v zastoupení nizozemské vlády, guvernérem řečené pevnosti, FREDERIKEM COYETTEM, a jeho Radou, sestává z níže uvedených osmnácti článků:
Článek 1
Veškeré nepřátelské akce spáchané na jedné či druhé straně mají být zapomenuty.
Článek 2
Pevnost Zeelandia se svými opevněními, dělostřelectvem, zbylým válečným materiálem, zbožím, penězi a jiným majetkem patřícím Vznešené Společnosti se vzdá PANU KOXINGOVI.
Článek 3
Rýže, chleba, víno, arak, hovězí maso, vepřové maso, olej, ocet, lana, plachtovina, dehet, tér, kotvy, střelný prach, náboje a plátno, spolu s takovými věcmi, které mohou obležení potřebovat během své cesty do Batavie, se mají umístit na palubu lodí Společnosti při dodržení instrukcí od výše zmíněného guvernéra a Rady.
Článek 4
Všechen soukromý movitý majetek uvnitř pevnosti či kdekoli jinde náležející důstojníkům nizozemské vlády, bude nejdříve zkontrolován zástupci PANA KOXINGY a poté umístěn na palubu řečených lodí.
Článek 5
K výše uvedeným statkům bude každému z dvaceti osmi radů povoleno vzít s sebou dvě stě rijksdaalders a dvaceti vybraným civilním osobám úhrnnou částku jednoho tisíce rijksdaalders.
Článek 6
Po kontrole smějí nizozemští vojáci vyjít ven s vlajícími prapory, pochodněmi, nabitými puškami a bubnujíce na bubny, a tak pochodovat k nalodění pod velením guvernéra.
Článek 7
Jména všech čínských dlužníků či nájemců na Formose, s podrobnostmi nároků vůči nim, budou opsána z knih Společnosti a předána PANU KOXINGOVI.
Článek 8
Všechny vládní archivy smějí být převezeny do Batavie.
Článek 9
Každý služebník Společnosti, nyní uvězněný Číňany na Formose, bude osvobozen do osmi či deseti dnů a ti, kdo jsou v Číně, co možná nejdříve. Služebníkům Společnosti, kteří nejsou uvězněni na Formose, bude poskytnut volný průchod, aby se bezpečně dostali na lodě Společnosti.
Článek 10
Řečený PAN KOXINGA nyní navrátí Společnosti čtyři zajaté čluny s veškerým příslušenstvím.
Článek 11
Poskytne rovněž dostatečný počet člunů, aby dopravil lidi a statky Vznešené Společnosti na jejich lodě.
Článek 12
Zelenina, syrové maso a cokoli jiného budou lidé Společnosti během svého pobytu potřebovat k jídlu, bude denně dodáváno poddanými Jeho Výsosti za rozumnou cenu.
Článek 13
Po tu dobu, co lidé Vznešené Společnosti zůstanou na pevnině před naloděním, žádnému vojáku či jinému poddanému PANA KOXINGY nebude povoleno vstoupit do pevnosti (pokud neslouží Společnosti), přiblížit se k opevnění blíže než k pevnostnímu koši či pohybovat se dále než k palisádám vztyčeným z příkazu Jeho Výsosti.
Článek 14
Z pevnosti nebude vlát jiná než bílá vlajka, dokud lidé Vznešené Společnosti neodejdou.
Článek 15
Ti, kdo stráží skladiště, zůstanou v pevnosti dva či tři dny poté, co se ostatní lidé a statky nalodí, a poté se odeberou na čluny.
Článek 16
Jakmile bude tato úmluva podepsána, opatřena pečetěmi a odsouhlasena na obou stranách, na každé podle zvyků příslušné země, PAN KOXINGA dopraví na jednu z nizozemských lodí dvě rukojmí, totiž mandarína či kapitána Moora Ongkuna a Pimpana Jamoosjeho z politické Rady. Na straně druhé, a jako představitele Společnosti, PAN KOXINGA obdrží do péče pana Jana Oetgense van Waveren, vysokého úředníka druhého v hodnosti po guvernérovi, a pana Davida Harthouwera, taktéž člena formoské Rady. Každé z těchto rukojmí zůstane na předtím stanoveném místě, dokud vše nebude provedeno v souladu s podmínkami této smlouvy.
Článek 17
Současní čínští vězni v pevnosti či na lodích Společnosti budou vyměněni za kteréhokoli z našich lidí, kteří byli zajati poddanými PANA KOXINGY.
Článek 18
Veškerými nejasnostmi a každou důležitou věcí, jež byla v této úmluvě opomenuta, je třeba se ihned zabývat k uspokojení obou stran, při upozornění daném kteroukoli z obou stran.
 
PAN CHENG CHENG-KUNG, [pečeť]
FREDERIK COYETT, [pečeť]
 
 

Vývoj po Cheng Cheng-kungově smrti

 
Chengova smrt          Aniž by mohl uskutečnit svůj sen o svržení Čchingů, zemřel Cheng Cheng-kung pouhý rok po příjezdu na Taiwan v červnu 1662, ve věku 38 let. Cheng byl za vyhnání Holanďanů a za rozvoj Taiwanu uctíván jako hrdina s titulem „Pán zakladatel“ (kchaj-šan-wang). V roce 1874 byl jemu a jeho matce postaven chrám a poté, co Japonci v roce 1895 ovládli ostrov, byl Cheng dokonce zbožštěn.
Moderní nacionalismus 20. století postavil Cheng Cheng-kunga na přední místo čínských historických hrdinů. Pro protičchingské revolucionáře začátku 20. století byl přirozeným předchůdcem, pro nacionalisty počátku republiky symbolem boje proti cizím vetřelcům. Ctěn je i čínskými komunisty, zejména pro jeho „velké vítězství nad západním (nizozemským) imperialismem“.
Po Chengově smrti jeho syn Cheng Ching, jehož mocenskou základnou byla provincie Fu-ťien, soupeřil o nástupnictví na Taiwanu se svým strýcem. Nakonec přinutil vojska svého strýce, aby se vzdala a stal se pánem Taiwanu. Vedl několik výprav proti Mandžuům ve snaze vyplnit sen svého otce na obnovení vlády dynastie Ming, avšak bez úspěchu. V lednu 1664 přestěhoval sedm tisíc příslušníků své armády a jejich rodiny na Taiwan – byl to generální ústup významné části protičchingských sil z pevniny.
Cheng Chingova vláda          Poté, co se definitivně přestěhoval na Taiwan, přejmenoval ostrov na Tungning („Východní klid“) a na severu a jihu Taiwanu zřídil dvě nová posádková velitelství. Za něj byl zaveden rovněž systém registrace rodin, známý z dějin Číny jako systém li-ťia čili systém „stovek“ a „desítek“, kdy deset domácností bylo seskupeno do ťia a deset sousedních ťia bylo spojeno do li. Tento systém se částečně kryl s pao-ťia („hlídky a desítky“), systémem občanské kolektivní zodpovědnosti. Stejně jako jeho otec, i Cheng Ching zemřel předčasně v roce 1681, ve věku 38 let.
Devatenáct let Cheng Ching soustředil úsilí na boj s Mandžuy, a proto měl málo času na domácí politické záležitosti. Všechny otázky týkající se vlády svěřil Chen Yung-huovi (Čen Jung-chuovi), státnímu ministrovi již od Cheng Cheng-kungovy vlády. Ten se stal vůdčím duchem rozvoje Taiwanu a nejen ustavil feudální pozemkový systém, registraci rodin a správní strukturu, ale také položil základ vlády rodiny Chenů. Rovněž se aktivně angažoval ve vzdělávání obyvatel a podporoval zahraniční obchod jako zdroj příjmů státu. Protože jako ministr Chen Yung-hua působil v pozadí, jeho činy byly zaznamenány pouze zřídka. Avšak při snaze o restauraci Mingů byla jeho politika často drsná a nesmlouvavá.
Vnitřní problémy       Po smrti zakladatele státu byli rodinní příslušníci a jejich příznivci vtaženi do vnitřního boje o moc, který oslaboval jejich jednotu. Jak jsme již uvedli, když Cheng Cheng-kung zemřel, jeho syn Cheng Ching, který byl v té době v Amoyi, bojoval s jeho mladším bratrem Cheng Shih-hsim (Čeng Š’-si) o právo na nástupnictví. Boj nakonec vyhrál. Po Cheng Chingově smrti v roce 1681 se ničivý boj o následnictví rozhořel s ještě větší silou. Spor mezi dvěma jeho syny byl ještě komplikován dvěma opačnými ideály – tvrdé linie zastánců války a frakce praktických záležitostí, která zdůrazňovala rozvoj Taiwanu. Boj o moc, v jehož průběhu byl odstraněn i ministr Chen Yung-hua, usnadnil dynastii Čching konečné zničení státu Chengů.
Ztráta nezávislosti     Když válka mezi státem rodiny Cheng a dynastií Čching dosáhla kritického bodu, byla až do krajnosti vystupňována psychologická válka. Obě strany vyzývaly ke zradě svého protivníka. Čchingská dynastie otevřela v roce 1679 ve Fu-ťienu „Uvítací dům“ a slibovala práci a svobodu těm vojákům, kteří se vzepřou vojenské službě u Chenga. Těm mužům, kteří si nechají narůst cop (znamení loajality k Mandžuům, viz svazek Čína, s. 119), byly slibovány peněžní odměny. Tento plán se ukázal jako účinný, neboť povstalci z Chengova tábora stále přicházeli. Kromě toho byla nejen zveřejňována jména přeběhlíků, ale také úmyslně zahrnována jména a postavení úředníků Chengovy vlády. To zaselo nedůvěru uvnitř Chengova režimu a urychlilo jeho pád. V roce 1683 podlehl stát Chengů (často označovaný za „království“) útoku čchingské námořní flotily. Tato porážka ukončila nejdéle trvající z řady hnutí za obnovu dynastie Ming.
Společenské a hospodářské změny Na konci nizozemské vlády obyvatelstvo Taiwanu, včetně původních obyvatel a imigrantů, čítalo přibližně 100 000. Počet čínských přistěhovalců se odhadoval na 20 000. S Cheng Cheng-kungem na Taiwan přišlo asi 30 000 vojáků a jejich rodinných příslušníků. Byla to první masová imigrace z pevninské Číny na Taiwan. Vzhledem k náhlému vzrůstu obyvatel nastala naléhavá potřeba zajistit dodávky potravin. Cheng proto zkonfiskoval všechna „králova pole“ v majetku Východoindické společnosti a přeměnil je na „vládní pole“ v majetku nového režimu.
Kromě toho, že sídla úřadů a kasárna dostala přidělenu půdu, Cheng povolil, aby rodiny vládních úředníků dostaly půdu, a to v závislosti na počtu svých příslušníků. To byly tzv. „soukromá pole“ či „úřednická pole“. Rovněž vojáci mohli obdělávat půdu, pokud nezabírali půdu, která již byla v majetku původních obyvatel a čínských přistěhovalců. Tato půda se nazývala „služební pole“. Expanze zemědělské půdy s centrem v jižním Taiwanu vedla k velkému růstu potravinové produkce.
Chengova zemědělská reforma ustavila na Taiwanu první systém soukromé držby půdy a vedla k značnému pokroku v zemědělství. V následujících dobách Cheng a jeho rodina tak přesunuli sféru svého vlivu z moře na souš.
Aby bylo možné financovat hospodářský rozvoj a ohromné vládní výdaje, Chengův režim uvalil na obyvatelstvo tvrdé daně. K dani z hlavy, vynálezu Holanďanů, byla zavedena daň z majetku, která zdanila i ohrady pro vepře a slepice. Předměty zdanění byly rozšířeny na všechny oblasti hospodářství. Nejenže byly rybářské čluny zdaňovány podle velikosti, byla rovněž vybírána přístavní daň a daň z chytání ryb. Od buddhistických mnichů a taoistických kněží se vyžadovalo, aby platili „zvláštní profesní daně“, a dohazovači museli platit daň z plateb, které obdrželi za dohodnutí svateb.