cs | en

Vyhledávání

mail-ico.pngtwitter-ico.pngfacebook-ico.png


Orientální ústav  › Kontakty  › Výzkumní pracovníci  › publikace  › Liscak

Vladimír Liščák, Čína – ukázka (s. 27-37)

Čína

 

Stopy prvních lidí. Nejstarší čínské státy
 
 

Nejstarší obyvatelé Číny

Paleolit (starší doba kamenná)  První lidé přišli na území Číny pravděpodobně z jihovýchodní Asie. Bohaté archeologické nálezy posledních přibližně čtyřiceti let přinesly důkazy, že území Číny bylo osídleno lidmi rodu Homo erectus („člověk vzpřímený“) již v období nejstaršího paleolitu (před asi 2,5 miliony až 600 000 let). Do začátku 60. let 20. století byl nejstarším známým zástupcem tohoto typu člověka na území Číny tzv. „pekingský člověk“. Nové výzkumy v polovině 60. a v 70. letech 20. století však přinesly překvapivé výsledky, které posunuly počátky člověka do doby zhruba před 900 000–750 000 lety (zejména naleziště ve střední Číně v okrese Lan-tchien nedaleko Si-anu a v Jüan-mou v jihočínské provincii Jün-nan.
Antropologicky nejvyvinutější formu raných představitelů člověka na území Číny však stále představuje Homo erectus pekinensis (známý též pod starším označením Sinantropus pekinensis), jehož pozůstatky byly nalezeny ve 20. letech 20. století v jeskyních u Čou-kchou-tienu (dnes v administra­tivních hranicích Pekingu). Nálezy kosterních a zubních fragmentů spolu s různými výrobky z období středního paleolitu (asi před 250 000–40 000 lety) v Ting-cchunu (provincie Šan-si), Čchang-jangu (provincie Chu-pej), Ta-li (provincie Šen-si), v Ma-pa (provincie Kuang-tung) ukazují na široké rozšíření člověka typu Homo sapiens na území Číny. Vedle kamenných výrobků starší tradice (např. pěstních klínů) se již objevují také drobnotvaré (mikrolitické) kamenné nástroje (drásadla, zobce a vruby).
V období mladého paleolitu se před asi 40 000 lety objevily v Číně populace člověka anatomicky moderního typu Homo sapiens sapiens. V té době můžeme již předpokládat existenci velkých regionálních skupin, z nichž se později vydělily jednotlivé rasy. Jihočínské nálezy ukazují příbuznost s populací jihovýchodní Asie, zatímco severočínské vykazují mongoloidní rysy. Charakteristickou industrií byly mikrolity, zejména drobné pravidelné a ostré kamenné čepelky. V nálezech z pozdního paleolitu se objevuje i hematitová rudka, používaná jako barvivo.
 

Život v mladší době kamenné

Rané neolitické kultury        V období přibližně 10 000–9 000 př. Kr. došlo v Číně k velkým klimatickým změnám. Během oteplování začaly tát ledovce, řeky naplavovaly úrodnou půdu do údolí a vytvářely se podmínky pro trvalé osídlení. Komunity, které dosud žily kočovným způsobem života, se začaly usazovat a zakládat osady. Jejich obyvatelé obdělávali půdu, začali chovat domácí zvířata a vyrábět hliněné nástroje a nádoby. Výzkumy posledních asi dvaceti pěti let přinesly doklady o paralelním vývoji kultur na území Číny v období neolitu (mladší doby kamenné).
Archeologický výzkum ukázal, že nejstarší centra raných neolitických kultur vznikla někdy v 10.–7. tisíciletí př. Kr. v jižní a jihovýchodní Číně. Jejich nositelé pěstovali především kořenové a hlízovité rostliny, zejména taro a jam. Již v nejstarší z těchto kultur, Ceng-pchi-jen (asi 10 000–9 000 př. Kr.), byly nalezeny důkazy domestikace zvířat (kosti vepřů). Charakteristická pro tuto kulturu byla keramika s vypichovaným a šňůrovým vzorem. Důkazy získané v nedávných letech dokládají raně neolitické osídlení i v severovýchodní Číně.
Nejstaršími doklady existence obilnářství v Číně jsou nálezy zrn prosa a kamenných nástrojů na jeho sklizeň a zpracování, pocházející z lokalit kultur Pchej-li-kang a Cch’-šan (asi 6500–4900 př. Kr.) na území provincií Che-nan, Che-pej a Šan-si ve střední Číně. Nositelé těchto kultur si stavěli jednoduché stavby s kruhovým nebo čtverhranným půdorysem, vyráběli kamenné nástroje a červenou a hnědou keramiku bez vzoru. Zabývali se chovem vepřů, ovcí, psů a lovem zvěře a ryb. Své mrtvé pohřbívali v rodovém pohřebišti, což svědčí o počátcích primitivního náboženství. Nálezy hliněných modelů kukel bource morušového a člunkovitých předmětů v nalezišti kultury Cch’-šan ze 6. tisíciletí př. Kr. naznačují ranou výrobu hedvábí. Přímé doklady o počátcích hedvábnictví v Číně jsou však mnohem pozdější. Původní vlastí bource morušového je jihovýchodní Asie, avšak v Číně byl domestikován pravděpodobně již ve středním neolitu.
Střední neolit V 6.–5. tisíciletí př. Kr. vzniklo v Číně několik center neolitických kultur v povodí Dlouhé řeky a Žluté řeky. Pro kultury Ma-ťia-pang a Che-mu-tu (obě asi 5000–3500 př. Kr.) v ústí Dlouhé řeky byl typický rybolov, chov domestikovaných vepřů, buvolů a psů a pěstování čumizy, druhu prosa. V nalezištích kultury Che-mu-tu byly odhaleny doklady nejranějšího pěstování rýže na území Číny. Obyvatelé se vedle rozvinutého zemědělství a chovu domestikovaných zvířat zabývali i tkaním, o čemž svědčí nálezy přeslenu, vřetena a člunku. Svá dřevěná obydlí stavěli na pilotech, protože se nacházela v oblasti močálů a častých záplav.
O něco severněji byla sídliště kultury Ta-wen-kchou (asi 5000–2500 př. Kr.), která se rozšířila po Šan-tungu a některých oblastech Ťiang-su, An-chueje a Chu-nanu a zasáhla dokonce až do Liao-ningu. Pro tuto kulturu je charakteristické, že hliněné nádoby se vyráběly na hrnčířském kruhu (v pozdním období) a jejich barvu ovlivňovala použitá hlína a způsob vypálení. Z této kultury pocházejí již důkazy o výrazné společenské stratifikaci, odrážející se například ve výbavě hrobů. Na keramice byly rovněž objeveny značky, které jsou čínskými vědci interpretovány jako počátky čínského písma.
Nejdokonaleji zdokumentovanou neolitickou kulturou z tohoto období je však kultura Jang-šao (asi 5000–3000 př. Kr.), která po sobě zanechala více než tisíc sídel podél středního toku Žluté řeky a jejího přítoku Wej-che. Oblast, kde později vznikly první státní útvary na území Číny, tak byla souvisle osídlena již nejméně v 5. tisíciletí př. Kr. Kultura Jang-šao se postupně rozšířila na území dnešních provincií Che-nan, Šan-si, Šen-si, Che-pej a autonomních oblastí Ning-sia a Vnitřní Mongolsko. Byla pro ni charakteristická červená keramika s černým vzorem (geometrické obrazce, lidské obličeje, obrázky ryb a zvěře a značky připomínající písmo), která se vyráběla na hrnčířském kruhu. Nositelé kultury pěstovali proso, zeleninu, moruše, chovali prasata a psy, možná i dobytek, ovce, koně a kuřata. Doplňkovou činností byl lov, rybolov a přetrvával i sběr plodů. Nález tkalcovského stavu svědčí o výrobě tkanin, které se mimo jiné přidávaly i do dna keramických nádob.
Nositelé kultury Jang-šao budovali rozsáhlá sídliště, jejichž nejlepším příkladem je vesnice Pan-pcho-cchun (asi 4800–3600 př. Kr.) u Si-anu v provincii Šen-si. Oválný půdorys sídliště měl rozlohu asi 50 000 m2, byl ohrazen a obehnán hlubokým příkopem (asi 5–6 metrů). Uspořádání domů naznačuje, že společnost nebyla nijak zvlášť společensky rozvrstvena. Mrtví byli pohřbíváni do hrobů ve skrčené i natažené poloze, děti v nádobách mezi domy. Nálezy dokládají víru v posmrtný život a existenci obřadů k zajištění úrody a úspěchu při lovu. Společnost byla pravděpodobně matriarchální, o čemž svědčí zvyk pohřbívání žen uprostřed, objevený v hrobech v řadě nalezišť. Kromě toho v některých nalezištích, včetně Pan-pcho-cchunu, předměty pohřbívané s ženami svým počtem významně převyšovaly předměty pohřbené s muži.
Mladý neolit   V severo­západních provinciích Kan-su a Čching-chaj a na území dnešního Mongolska vznikly pod vlivem kultury Jang-šao v době mezi 3300 a 2050 př. Kr. kultury Ma-ťia-jao, Pan-šan a Ma-čchang. Pro kulturu Ma-ťia-jao je charakteristická keramika se spirálovým vzorem, která se zdobila až po vypálení. Na některých nádobách byly vymodelovány lidské hlavičky, které snad zobrazovaly šamany. V mužských hrobech byly nalezeny sekery, teslice, nože a dláta z broušeného kamene, v ženských hrobech zejména keramika nebo kamenné kolovraty a kostěná šídla a jehly. Mnohé nálezy naznačují existenci patriarchální společnosti. Na kultury Ma-ťia-jao, Pan-šan a Ma-čchang navázaly v západním Kan-su kultury Čchi-ťia (asi 2250–1900 př. Kr.) a Chuo-šao-kou (asi 1800–1600 př. Kr.), pro něž byla charakteristická počáteční metalurgie – výroba předmětů z mědi, bronzu, a dokonce zlata a stříbra.
Z tradice kultur Ma-ťia-pang a Che-mu-tu ve východní Číně přímo vyšly kultury Sung-ce (asi 4000–3000 př. Kr.) a Čching-lien-kang (asi 4800–3600 př. Kr.), z jejíchž nalezišť pocházejí nejstarší doklady zpracování nefritu v Číně. Neobyčejně krásné předměty z nefritu pocházejí z kultury Liang-ču (asi 3300–2200 př. Kr.), která kvetla v provinciích Če-ťiang a Ťiang-su. V té době již začaly na východním pobřeží Číny vznikat první městské státy. V kultuře Chung-šan (asi 3600–2000 př. Kr.) ve vý­chodním Vnitřním Mongolsku a Liao-ningu byly vedle nefritových výrobků objeveny též nálezy duchovního charakteru, včetně nejstaršího chrámu s velmi zdařilou maskou „bohyně-matky“.
Na kulturu Jang-šao (podle některých názorů na kulturu Ta-wen-kchou) navázala kultura Lung-šan (asi 3000–1500 př. Kr.), nejvýznamnější kultura mladého neolitu v Číně. Postupně se rozšířila na značné území, zahrnující oblast dnešních provincií Šan-tung, Liao-ning, Che-nan, Che-pej, Šen-si a Šan-si. Nositelé této kultury dosáhli značného pokroku v mnoha oblastech lidské činnosti. Především se zdokonalila technologie výroby keramiky i kamenné industrie, došlo k dalšímu rozvoji živočišné výroby. Vedle ovcí, vepřů a psů byl domestikován hovězí dobytek a slepice, v pozdním období snad již i kůň. Významným doplňkem nadále zůstával lov a rybolov. Podle charakteru nálezů v hrobech měla společnost charakter patriarchální.
Řemeslnou zručnost dávných obyvatel dokládají nálezy elegantních pohárů, jež měly pouhý zlomek milimetru tenké, nicméně velmi pevné stěny – dostaly také pojmenování „vaječná skořápka“. V lungšanské kultuře již existovala jasná společenská diferenciace, přičemž dominantní postavení si zajistily duchovní autority. Nálezy v hrobech dokazují i bohatý duchovní život obyvatel (věštění z kostí zvířat, kult předků). Pozdní lungšanské fáze se staly základem, z něhož se formovaly kultury rané doby bronzové (Sia a Šang).
Při popisu neolitických kultur na území Číny se většinou zapomíná na západní okrajové oblasti. Archeologický průzkum prováděný systematicky od 2. poloviny 70. let 20. století přinesl důkazy o neolitickém osídlení Tibetu a Sin-ťiangu. V létě 1977 bylo v tibetském okrese Čamdo v nadmořské výšce kolem 3 100 metrů objeveno sídliště o ploše asi 10 000 m2 pocházející z konce 4.–počátku 2. tisíciletí př. Kr. O něco mladší byla sídliště odkrytá v Sin-ťiangu. Nálezy v dosud objevených lokalitách ukazují, že v některých sídlištích se obyvatelé zabývali lovem a chovem dobytka, v jiných primitivním zemědělstvím.
 

Doba bronzová. Počátky raných států

Dobou bronzovou se nazývá období, kdy se již plně rozšířila výroba a používání kovu (zejména bronzu), což mělo vliv na zvýšenou technickou, hospodářskou a společenskou úroveň. V různých částech světa nastala v různých obdobích v závislosti na technické zručnosti obyvatel. V Číně se časově kryje přibližně s historickými dynastiemi Sia, Šang a Čou (asi 23.–3. století př. Kr.). Přirozeně neplatí ostré hranice mezi dobou kamennou a bronzovou – přechodné období, kdy se stále používal kámen, ale již se začaly vyrábět kovové předměty, je někdy nazýváno obdobím chalkolitu (z řečtiny chalkos = kov, měď, bronz, lithos = kámen).
Pro čínské bronzy je charakteristické, že po staletí se používaly téměř výhradně pro náboženské rituály. Pro výrobu předmětů každodenní potřeby se užívalo jiných materiálů. Ojedinělá se starověkém světě byla technika výroby – nádoby se od počátku odlévaly do dílových keramických forem, přičemž jejich tvůrci bohatě využívali dovedností získaných v předchozím období při vypalování keramiky ve velkých pecích při vysokých teplotách. Rovněž z tvarů bronzových nádob je zřejmé, že přímo navazují na keramickou tradici. Množství, komplexnost a velikost pozdně šangských rituálních nádob dokazují vysokou technologickou vyspělost a zároveň rozsáhlou výrobu kovu, náročnou na pracovní síly. Odlévání bronzu v takovém měřítku a charakteru zaměstnávalo velké skupiny lidí dobývajících rudu, sběračů paliva (v pecích se topilo zřejmě dřívím), výrobců keramických forem a dělníků ve slévárnách, kteří všichni byli pod kontrolou navrhovatelů forem a koordinátorů práce.
Rané státy      Jak již víme, tradiční čínská chronologie počíná dynastií Sia, po níž následují dynastie Šang a Čou. Toto nejstarší období bývá také někdy označováno za období Tří dynastií (san-taj).
Ještě nedávno se vycházelo z předpokladu, že čínská civilizace vznikla na poměrně malém prostoru Středočínské nížiny (Čung-jüan) v barbarském obklopení a v posloupnosti dynastií Sia – Šang – Čou. Archeologické nálezy však stále více ukazují jednak, že prvním čínským státem nemusela být nutně Sia, jednak, že všechny tři dynastie se po určitou dobu vyvíjely částečně paralelně a částečně se překrývaly. Například o neolitické kultuře Chung-šan (asi 3600–2000 př. Kr.), která se rozvíjela ve východním Vnitřním Mongolsku a Liao-ningu, předpokládají čínští archeologové, že s největší pravděpodobností již byla společensko-politickým útvarem na úrovni raného státu.
To samé platí asi i o některých dalších kulturách pozdně neolitické Číny. Jisté náznaky politické moci a majetkového rozvrstvení společnosti můžeme sledovat i v kultuře Lung-šan. Vedle toho se v bronzové době utvářely na dnešním čínském území další, na čínské civilizaci nezávislé kultury, o čemž svědčí například nálezy hrobů v San-sing-tuej (provincie S’-čchuan) a Sin-kan (provincie Ťiang-si) z 12. století př. Kr.
Dynastie Sia  Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že archeologické nálezy v Er-li-tchou a řadě dalších nalezišť v provinciích Che-nan a Šan-si patří období vlády dynastie Sia. Především zde byla odkryta hrazená sídliště městského typu, obklopená periférií, na níž se nacházely zemědělské usedlosti, pohřebiště, dílny bronzolijců, hrnčířů a jiných řemeslníků.
Jádro území dynastie Sia bylo mezi středním tokem Žluté řeky a středním tokem Dlouhé řeky, oblast jejího vlivu však daleko přesahovala tyto hranice – zasahovala na západ až do dnešní provincie Kan-su a na východ až k pobřeží Žlutého moře od Šan-tungu až po Če-ťiang. Podle historické tradice Sia tvořila aliance příbuzných kmenů, kde vedoucí úlohu hrál kmen Sia-chou. Do aliance byly však zapojeny i vzdálenější kmeny a některé z kmenů I na východě. Původně se vůdcovství prý střídalo mezi příslušníky Sia a I, později však byli Iové podrobeni a Siaové získali vedoucí moc.
Podle legendy byl posledním vládcem dynastie Sia panovník jménem Ťie, jehož jméno se stalo synonymem pro tyrana. Byl prý tak krutý, že se lid od něj odvrátil. Příležitosti využil náčelník šangského kmenového svazu Čcheng Tchang a postavil se proti tyranovi. Konfuciánská tradice, jíž se řídila většina dochovaných historických zápisů starověké Číny, počínaje Knihou dokumentů (Šu-ťing), povoluje legální svržení panovníka, pokud se tento zpronevěřil hrubým způsobem nebeskému mandátu, který mu dával moc. Tohoto výkladu právě využil Čcheng Tchang ke svržení nenáviděného Ťiea a k založení nové dynastie Šang.
Nalezený archeologický materiál ukazuje na majetkovou a sociální diferenciaci, projevující se například v úpravě hrobů a bohatství obětních darů. Zároveň je zřejmé, že vládnoucí klan S’ disponoval značnou kapacitou vojenskou i pracovní. Stále větší specializace a velkovýroba vyžadovaly mnoho kvalifikovaných operací, prováděných rodinnými „cechy“ pod státním dohledem a organizací. Stabilizoval se rituál, k němuž patřila obětní zvířata, typizované soubory nádob a víno.
Dynastie Šang                       Je to první dynastie, která nám zanechala písemné památky. Podle historické tradice vládla v letech 1766–1122 př. Kr., podle realističtějšího odhadu k tomu došlo v 17.–11. století př. Kr. Na základě historických pramenů tedy trvala 500–600 let a postupně se za dobu její existence vystřídalo jedenatřicet králů v sedmnácti generacích. Jména většiny těchto králů se dochovala i v nápisech z pozdní doby Šang. Nejstarší z nápisů však spadají až do období krále Wu-tinga (vládl 1325–1266 nebo 1238–1180 př. Kr.), oporou pro studium této fáze čínských dějin zůstávají proto opět archeologické nálezy.
Ve všech nalezištích středně šangského období (17.– 15. století př. Kr.) byly odkryty městské hradby, základy paláců, hroby s lidskými oběťmi, bronzolijecké dílny a velké množství bronzových nádob, většinou rituálního charakteru. Nálezy přechodného období zhruba 15.–14. století př. Kr. odhalily rozsáhlou síť šangských kulturních sídel spojených jednotným stylem odlévaných bronzů a pohřebních praktik. Ukázaly tak, že v té době na velkém území Číny již existovala relativně homogenní kultura.
Pozdní šangské období (asi 1300–1045 př. Kr.), známé později též jako Jin podle kulturní a politické metropole Jin-i („město Jin“) v oblasti dnešního An-jangu, je nejlépe prozkoumaným obdobím dynastie Šang. Toto období je velmi dobře reprezentováno skupinou sídel s centrem u vesnice Siao-tchun, západně od An-jangu v severním Che-nanu. Do tohoto místa, známého jako Jin-sü („ruiny Jin“), přestěhoval podle historických pramenů šangský král Pchan-keng v desátém roce své vlády veškeré šangské obyvatelstvo. Jméno Jin dostalo město a pozdní šangské období až za dynastie Čou. Sami Šangové své hlavní město nazývali Ta-i-Šang („Velké město Šang“).
O významu skupiny sídel kolem An-jangu svědčí mimo jiné ta skutečnost, že zde bylo odkryto na 14 královských hrobek a lokalizováno na 2000 dalších hrobek. Rozměrné hrobky králů (o rozloze 400–500 m2, některé až 13 metrů hluboké) byly většinou „navštíveny“ vykrádači hrobů, některé dokonce již před dvěma tisíci lety. V roce 1976 archeologové odkryli hrobku královny Fu-chao (posmrtným titulem S’-mu-sin), jedné z manželek krále Wu-tinga. Její hrobka – jako jediná z nalezených zůstala neporušená – obsahovala bohatý inventář, mezi jiným na 468 bronzových nádob (včetně velkých nádob fang-ting), 775 nefritových předmětů a přes 6 680 mušlí kauri (používaných jako platidlo).
Rozvrstvení společnosti        Král (wang) vládl dědičné monarchii, v níž byla královská moc, chápaná jako rozšíření patriarchální kontroly, zabudována do příbuzenských a podobných vazeb. Správa státu byla zřejmě založena především na příbuzenských aliancích, generačním postavení a osobním charismatu. Tyto příbuzenské svazky byly intenzivní mezi živými a přetrvávaly i po smrti. Běžné oběti lidí, obvykle zajatců z kmene Čchiang (jeden z kmenů na západě), a méně časté doprovázení na smrt, při němž bylo 40 i více sluhů – často vysokého postavení – pohřbeno s mrtvým králem, naznačují, kam až pouta oddanosti, povinnosti či poroby mohla sahat.
Šangská společnost nadále zachovávala řadu rysů rodové organizace, zároveň se na základě soukromovlastnických vztahů vytvářely společenské vrstvy, které byly nejméně tři: 1) vládnoucí privilegovaná vrstva, tvořená králem a jeho příbuznými, hodnostáři a místními správci; 2) bezprostřední výrobci, svobodní členové obcí, tvořící základní masu obyvatelstva, a z nich rekrutovaní příslušníci armády; 3) nesvobodní a bezprávní lidé, zejména zajatci z vojenských pochodů proti nepřátelským kmenům.
Etnicky byl šangský stát v podstatě volnou konfederací kmenů, kde Šangové měli vedoucí postavení. Náčelníci podmaněných kmenů byli vázáni pouze volnými vasalskými povinnostmi – museli šangskému panovníkovi pravidelně posílat daň, se svým vojskem se účastnit vojenských tažení a skládat v hlavním městě ve stanovenou dobu šangskému wangovi hold. Na svém území byli v podstatě neomezenými vládci. Čas od času vedli s šangskou dynastií válku.
Šangské náboženství Náklonnost předků a mocností určitých řek a hor byla zajišťována prostřednictvím kněží (šamanů). Důležitou součástí obřadů bylo obětování obilí, prosné pálenky a zvířecích i lidských obětí. Při slavnostech se zejména šamani uváděli do transu velkým množstvím alkoholu. Podle některých vědců zvířata zobrazovaná na bronzech byla prostředníky mezi světem živých a mrtvých.
Nejvyšší mocností ze všech, s níž předkové jednali ve jménu žijícího krále, bylo poměrně značně vzdálené božstvo Ti či Šang-ti, „Nejvyšší pán“. Šang-ti řídil vítězství v bitvě, sklizeň, osud hlavního města i počasí, avšak, podle svědectví nápisů na věštebných kostech, nebyly na jeho počest pořádány žádné obřady.
Nejběžnější praxí komunikace s nejvyšším božstvem a jinými bohy bylo věštění pomocí věštebných kostí. Jak již víme, věštebné kosti se používaly již v pozdním neolitu v kulturách Lung-šan a Čchi-ťia. Pozdně šangské věštebné kosti a želví krunýře však jako první obsahují zápisy věšteb. Nejstarší se dochovaly z doby krále Wu-tinga.
Mezi tématy věštění byly oběti, válečná tažení, honitby, šťastná předpověď na desetidenní týden nebo jenom na noc a den, počasí, sklizeň, nemoc, porod (královny), sny, stavby domů a mnoho dalších včetně modliteb k různým duchům. Postupně se věštebná praxe zjednodušovala, až za posledních šangských králů se omezila pouze na jednotně optimistické předpovědi a témata věšteb byla zredukována hlavně na rozvrh obětí, následujících deset dní, nadcházející noc a lov.
Nejstarší zachované nápisy K objevení nejstarších nápisů došlo v roce 1899 ve vesnici Siao-tchun u An-jangu, kde pozdější vykopávky odhalily šangské hlavní město Jin. Protože byly vyryty na kostech a krunýřích, dostaly vědecký název ťia-ku-wen („nápisy na krunýřích a kostech“). Postupně byl odhalen rozsáhlý archiv, který dnes čítá kolem 200 000 kusů. Zdá se, že nápisy byly nejprve psány štětcem černou nebo červenou tuší a poté do kosti či krunýře vyryty ostrým předmětem.
Znaky písma nejsou důsledné, pokud jde o velikost i strukturu, a protože byly většinou psány shora dolů, tvar kosti či krunýře určoval volné a často libovolné uskupení. Jejich počet ve věštebných nápisech se pohyboval od pouhých několika až po více než jedno sto. Celkový počet znaků v této době se odhaduje na 4500. Ve srovnání s pozdějšími znaky čínského písma byly nápisy na věštebných kostech daleko podrobnější v rozlišování mezi zvířaty různých druhů a pohlaví. Například znak pro „vůz“ mohl mít jako významovou složku buď znak pro „koně“ nebo pro „slona“, podle toho, kterým zvířetem byl tažen. Podobně znak „pást“ mohl mít jako významovou složku buď „krávu“ nebo „ovci“. Znaky „kůň“, „ovce“, „prase“, „pes“ či „jelen“ mohly zase mít významovou složku určující, zda se jedná o samce či samici.
Kalendář        S náboženskými obřady souvisel i kalendář. Nejstarší kalendář na území Číny vznikl již ve druhé polovině vlády dynastie Šang (nepočítáme-li legendární kalendář dynastie Sia). Podle nápisů na věštebných kostech a želvích krunýřích z doby vlády posledních devíti šangských králů (asi 1324–1122 př. Kr.) víme, že již tehdy se rok dělil na 12 měsíců s periodicky doplňovaným 13. měsícem a že existovaly pravidelné náboženské obřady o letním a zimním slunovratu, jež dokazují, že délka lunárního roku se upravovala výpočty založenými na solárním roce.
Když bylo nutné přizpůsobit v zásadě lunární rok realitě ročních období solárního roku, byly přidávány doplňkové měsíce. Šangský kalendář (později nazvaný jinským kalendářem, Jin li) mohl tak mít v přestupných letech 13, 14 nebo dokonce až 15 měsíců. Třináctý měsíc se vkládal buď během roku nebo za 12. měsíc. V nápisech na bronzech s konce dynastie Šang a začátku dynastie Čou se však dovídáme, že existovaly i 14. a 15. měsíc. Již v této době se používal stejný znak pro „měsíc jako planetu“ jako pro „měsíc jako časový úsek“.